Share on facebook
Share on twitter
Share on email

REPORT: Něžná noc s Pospíšilem u Zacha

„A zní pořád v nás… A má dětství hlas…“ Jako by Luboš Pospíšil zpíval ve své Matějské o sobě samém, neboť minimálně pro mě má opravdu jeho něžný hlas příchuť dětství. Písničky, které mi nezestárly ani po několikaleté odmlce, kdy jeho cédéčka ležela mnou trochu opomíjena na polici, mi při středečním koncertu 25. listopadu 2015 u Zacha jen dokázaly, že mě maminka vskutku vedla k hudbě hodnotné. Ač jsem byla před mnoha lety svědkem jeho hraní několikrát, a zvláště pak pravidelně u Berounky v hostinci U Rozvědčíka – v Plzni jsem na něm byla poprvé. Jak ale sám Luboš řekl, právě v Plzni hrál už za svou kariéru na více místech než třeba i v Praze, snad dokonce na více než třiceti.

Svůj playlist měl Pospíšil rozdělen do částí starších a novějších věcí – z těch známých zazněly Něžná je noc, Soukromá cesta do nikam, Matějskou i Divokými jahodami z alba Vzpomínka na jednu venkovskou tancovačku mě maximálně potěšil, neboť jsem vůbec netušila, že z něj na koncertech písničky hraje. No a pak samozřejmě přiletěl i nepostradatelný Motýl Anonym, Kampa, Drahá, Balada o několika papírovejch čertech, ke konci celým klubem zpívaný Jekyll a Hyde, Vítr, rozjuchané Bludiště, a v přídavku Secesní hotel Embassy, kdy verš v náhle jiném světle „válka se ještě neblíží, pojďme se toulat Paříží“ zmrazil bezstarostný úsměv ve tváři nejednoho diváka.

Nejednoho… Vlastně bych se chtěla právě u těch diváků chviličku pozastavit. Ačkoli byl koncert na Pospíšila beznadějně vyprodán do posledního místečka, od první chvíle jsem zaregistrovala řadu lidí, kteří sice zjevně byli v koupi lístku rychlejší, zato však svým nezájmem úspěšně kazili vystoupení jak řadě lidí okolo, tak Pospíšilovi samotnému, na němž bylo z tohoto důvodu rozladění několikrát během večera vidět.

Čtenář promine, ale já neprominu, a neodpustím si touto cestou krátký vzkaz adresovaný těm několika… blbečkům. A totiž, pokud si koupíte lístek na koncert, neseďte, prosím, k interpretovi celý koncert zády, je to nedůstojné. A vy, pánové, kteří jste se dobře bavili tím, že když jeden z vás hlučel, druhý ho hlasitě se smíchem okřikl slovy „halé, neruší tě ten umělec?“ – VY, – prosím, nechoďte na koncerty tohoto typu. VY – běžte na Brutus. Stejně tak i naondulované paničky, které, odsunuty pohodlně asi tak metr od stolu, vysílají otrávené pohledy ke každému, kdo si dovolí v nacpaném klubu stát na jedné noze, leč s úsměvem na tváři, namáčklý za jejich ctihodnými zády.

Nevidím to ani zdaleka na koncertě poprvé, ale právě u interpretů, jakým je poetický Luboš Pospíšil, je mi za tyto návštěvníky trapněji, než jindy. Slovy klasika, Petra Baloga z Galerie – „Nechte si to na parket! Ale na jinej!“ Děkuji, a omlouvám se za téměř pedagogickou vsuvku.

Z novějších písní Luboš Pospíšil zahrál například Tak vznikla zem, Tři černý růže, rock´n´roll Pán hospod – Hospodin, a při zpáteční cestě domů mi stále hrála ta s textem Pepy Lábuse „Tak navštiv bar, a pusť si starý Jethro Tull“.

A tak s radostí hlásím, že je to stále ten samý Pospíšil, kterého jsem poprvé vídala před dvaceti lety dětskýma očima u Berounky. Přeji mu ještě spoustu koncertů. A posluchače s ušima, srdcem a… vychováním.

Marcel Gidote's Holy Crab

inzerce

muzikantů

Prohlédnout si sekci

%d bloggers like this: