REPORT: Basinfirefest 2014

Za nápad odděleného stanování si Pepa s realizačním týmem zaslouží pochvalu a musím se ho zastat. Mít projíždějící auta dva metry od hlavy, navíc když může být řidič pod vlivem, by nebylo nic příjemného. Na zahraničních festivalech jsem už pár malérů viděl.

Občerstvení na festivalu bylo v pořádku. Pití v režii Budvaru a výběr ostatního pitiva byl akorát. Jídlo na způsob české kuchyně bylo opravdu vynikající a chválím kuchařky místní ZŠ. Mimochodem jejich um si pochvalovali i členové zahraničních kapel, protože oproti jídlu na jiných festivalech to byla příjemná změna.

Ještě se vrátím k návštěvnosti, se kterou to bylo letos slabší. Výběr kapel solidní, odpovídající finančním možnostem festivalu. Line-up poskládaný velice dobře, na své si přišel každý. Já jsem měl dvě hlavní želízka v ohni, a to Hatebreed a Walls Of Jericho. Nicméně i ostatní zahraniční hvězdy jako například Annihilator,Metal Church, Mekong Delta, Trivium, Death slibovaly tři dny hudebních zážitků.

Pátek

Jako největší zklamání festivalu musím uvést zvuk na Budvar stage. Díky prohození kapel vystoupila jako prvníMekong Delta. Těšil jsem se na technicky propracovaný, progresivní sound jak se na tuhle kapelu patří. Místo toho se na mě začala valit jakási zvuková koule. Tagada Jones, na kterých jsem před lety vyrůstal, byla příjemnou nostalgií a ejhle! Tihle sympatičtí Francouzi měli zvuk jak víno. Při Metal Church jsem chtěl po prvních dvou písních odejít, ale pak se asi panu zvukaři podařilo vyladit do poslouchatelné podoby, a tak jsem mohl zavzpomínat, zvlášť když se hrálo z alba Metal Church a The Dark. Tradiční heavy-metal v nejluxusnějším balení.

Na následující Hatebreed jsem se těšil jako malej kluk. O to větší zklamání to bylo. Zvuk byl totiž opět doslova „zprasený“. Místo agresivní mašiny, která mě rozseká svými riffy na maděru, jsem horko těžko identifikoval co se děje. Zkoušel jsem to ze všech stran, ale nic nepomohlo. Po vystoupení jsem zjistil, že měli dokonce vlastního zvukaře, který se s tím asi celou dobu marně pral. Chybu v jeho osobě bych neviděl, chuť jsem si zpravil o týden později na With Full Force, kde už Hatebreed měli ty správný grády.

Na Jagermeister stage byl oproti tomu zvuk po celou dobu stabilně v pohodě. Největším překvapením byla jednoznačně kapela Kurtizány z 25 Avenue. Skvělý vyvážený zvuk a energické vystoupení. Pipes and Pintsparádní, legendy SPS naprosto sehraná mašina, sázející jednu hitovku za druhou. Jako poslední třešnička na dortu byla kapela Death. Přiznám se, že k tomuto projektu přistupuji s rozporuplnými pocity. Death jsem viděl naposledy na legendárním Dynamu, pochopitelně ještě s Chuckem. Můj názor před vystoupením byl, že bych tuhle bestii nechal spát. Bylo to dobré, profesionálně zahrané, ale bez Chucka to pro mě jaksi ztrácí jakýkoliv smysl. Pro ty, kdo neměli možnost vidět jejich famózní vystoupení na legendárním Dynamu, to určitou hodnotu mělo. Jeden mladší účastník přesvědčil o tom, že to smysl má. Vzhledem ke svému věku neměl možnost vidět Chucka hrát, a tak tohle byl jediný možný způsob jak živě přiblížit tuto geniální muziku těm mladším. Po stránce hudební nemám nejmenších námitek, nesmrtelné riffy se valily jeden za druhým, a tak jsem se nakonec i já kochal. Jen zvuk v úvodu pokulhával, ale naštěstí se ho podařilo zkrotit.

Sobota

V sobotu se mi podařilo jen tak tak z domova dorazit na Trautenberk, kde jsem byl zvědav jak se s tím Míra Císler alias Prasopes (Požár Mlýna, Kníry) popasuje. Radši bych na místě zpěváka viděl někoho jiného, ale i tak to bylo parádní vystoupení. Uvidíme, co bude s kapelou dál.
Na druhém pódiu se pomalu připravovali Gauneři.

Plzeňští Motorhead to rozpálili, jak nejvíc to šlo. Nevím, jak to kluci dělají, ale jsou pořád lepší a lepší. Zůstal jsem i na Titanic. Vystoupení se mi nějak víc zamlouvalo, ne jako na Metalfestu před měsícem. Starý pecky a nostalgie jako prase. Musím doma oprášit vinyly. Přesunul jsem se na Steel Engraved, tedy power-metal od našich německých sousedů. Kdo má tento styl rád, přišel si na své. Dále pak Jaded Heart, kdy tenhle hard-rockový super band má spoustu hitovek.

Ke konci jsem si odskočil na na vedlejší stage, na kapelu Bindery Gutalax. Stylová image, super textíky a troška toho chrochtání. Když to není celý den, tak bomba oddych. Pak jsem pospíchal na At Vance, což jsou další
Němci, kteří mě popravdě nechali dost chladným. Víc pod kotel přitopili američtí Vicious Runors s osmdesátkami jak vyšitý. Mojí spokojenost zkazilo počasí na následné technické problémy. Odešel jsem tedy na Hypnos, kterým sice počasí taky nepřálo, ale tohle vystoupení jsem si nemohl nechat ujít.

XIII. století museli odehrát o trochu zkrácený set, ale i tak potvrdili, jak velký potenciál v sobě mají. Mně se tenhle jejich postoj líbí, protože to je náš klenot gotického rocku. Sice trochu schovaný, ale o to zářivější. Ti mě ještě nezklamali nikdy.

Masterplan hráli na vedlejší stage. Kdo má rád Halloween, ten si Rolanda Grapowa ujít nenechá. Skvělé vystoupení jen pokazily rozmary počasí. Technikům se podařilo dát stage do pořádku, na kterou přišli zahrátAnnihilator ve zkráceném setu. Jeff a jeho parta, co k tomu dodat? Jejich hra bylo mistrovské dílo, a kdo neviděl, hodně prohloupil. Poslední vystupující kapelu, kterou jsem tento den zvládnul je Arkona z Ruska. Folk-metal v jejich provedení můžu a mě docela bavil. A na energickou Mashu byl i hezký pohled.

Neděle

V neděli počasí nic moc, a tak jsem ze suchého domova dorazil přesně na Kamila Střihavku s jeho Leaders. Kamilova tvorba se mi vždycky líbila, nikdy nepodléhá nějaké módě a jede si svoje od srdce. Za to má můj respekt a rád na něj kdykoliv vyrazím znovu.

Na vedlejší stage jsem byl zvědavý na Kern. Nemůžu si pomoct, ale nějak mi tam chybí Albert Kronek a kapela mi přišla vyčpělá a vhodná akorát tak na vesnickou tancovačku. Na hity jsem si rád zavzpomínal, ale nějak tomu chyběly koule.

Za co musím dlouhodobě vyseknout poklonu pořadatelům je to, že každý rok dovezou nějakou pecku švédského respektive severského hair-hard-rocku. Hned jsem mohl ochutnat Sister Sin se skvělou zpěvačkou Liv. Parádní jízda, dostal jsem to, co jsem očekával. Další byla moje nejočekávanější kapela celého festivalu Walls Of Jericho. Candice a spol. mě vždycky spolehlivě rozseká a jinak tomu nebylo ani teď. Hardcore masakrální jízda od začátku do konce. Jestli jsem váhal nad svojí účastí další týden na WFF, tak tohle mě dokonale přesvědčilo, že mám jet. Chtěl jsem si totiž užít tuhle nálož hned dvakrát. Tady prostě nemám slov.

Mezitím jsem tak nějak odskakoval na Harlej a Alkehol, pánové prominou, ale tentokrát dostaly dámy přednost. Když k tomu, co jsem viděl, přidám ještě vystoupení Torr, tak je to klasika, která na tento festival patří včetně následujících Debustrol. Škwor jsem nějak nestihnul, protože mě čekala další porce švédské hard-rockové klasiky Crazy Lixx, kde jsem byl zase nadmíru spokojen.

Následující Trivium byli neúnavní a řekl bych, že snaživí dříči. Jsou důkazem toho, když si jdete za svým, tak se úspěch podaří. Tihle borci si za svůj thrashing úspěch zaslouží a přesvědčili o tom i návštěvníky festivalu. Poslední kapelou švédské trojky byli The Poodles (pochvala za odvahu pro organizátory, kteří mi udělali radost). Na ty jsem dorazil po skvělém vystoupení Tublatanky, u kterých jsem si zavzpomínal na jejich nesmrtelné hity. Tečku za festivalem udělali Konflikt s Jurym a spol. v životní formě a já si tak jejich vystoupení užil.

Festival máme za sebou. Spousta hudebních zážitků a nových podnětů. Děkuji organizátorům za skvělý víkend a zase příště.

Fotogalerie zde: http://pigeon74.rajce.idnes.cz/Basinfire_2014