Pan Lynx v Buena Vista 24.5.2024
Pan Lynx je dílem Michala Skořepy a může se pyšnit nejen skvělým hudebním zpracováním a hravě kreativními texty, ale i originálním artworkem, kterým Michal vdechl život svému alteregu. Kombinace je to opravdu lákavá, takže jsem se nemohla dočkat, až jí v pátek večer uvidím a uslyším živě.
Už před 20h se před Buenou tvořily hloučky všech, které tenhle geniální počin zaujal ať už díky předchozí tvorbě Michala Skořepy nebo díky vydání první desky Pana Lynxe s názvem Kdo se bojí, musí do lesa. Křest tohoto skvělého alba proběhl v říjnu v pražském paláci Akropolis, kde hostoval například Michal Kocáb nebo Matěj Homola.
Už před začátkem akce vládla skvělá nálada, Michalův nový projekt přitáhl i spoustu plzeňských muzikantů a na celkové atmosféře koncertu se v neposlední řadě podílel i zvukař Fredy.
Když kolem 21h potemněl sál, bylo vidět jak moc se všichni těšili, až se tenhle jedinečný výtvor přenese z pouhé zvukové stopy do přítomného okamžiku a hmatatelné reality klubu. A bylo vskutku o co stát.
Zazněly songy jako Pan Pyroman, Výlety do temnoty nebo Klidorys, spoustu emocí vyvolala Na dně postele, která byla i pro mě jednou z nejintenzivnějších skladeb. Slyšet jsme mohli i Kdo se bojí, musí do lesa, která mě po vydání alba oslovila mezi prvními. A k mé obrovské radosti jsem si mohla užít například i Adam Reborn z dílny Stroy. Což pro mě byl několik let po rozpadu kapely vážně zážitek.
Přesto, že některé kapely rády sahají po monstrózních projekcích a různých efektech, tady k dobarvení atmosféry stačila jen světla, díky kterým jako kdyby se Michal chvílemi ztrácel a místo něj se vynořoval pan Lynx. Čistota a rozsah jeho hlasu, kterým dokáže plynule klouzat z temných hlubin až do bezchybných výšek, mě naprosto odbouraly. Každý tón prožíval tělem i duší a ve spojení s precizními výkony ostatních muzikantů, to bylo doslova hudební porno. Za bubny válel Luboš Samek, na kytaru jsme mohli obdivovat Jana Jichťu Lichtenberga a Joshe Roota. A Zdeněk Imramovský si to na basu dával tak, že jsme občas zůstali fascinovaně zírat. Celý večer jsem stála v první řadě společně s pár místními hudebníky a s až infantilním nadšením jsme komentovali to, co se před námi odehrávalo. I z rozhovorů venku před klubem bylo znát, že naše nadšení sdíleli snad všichni přítomní. A asi můžu mluvit i za ostatní, když napíšu, že Pan Lynx svou neotřelou jedinečností rozhodně stojí nejen za poslech, ale i za prožití a procítění na vlastní kůži.