ROZHOVOR: Mucha - spousta divných otázek a odpovědí

První s kým jsem si popovídal, byla Mucha neboli Nikola Muchová.

Nikola: Nemáte něco na prda?
Seženeme, v Plzni to nikdy nebyl problém.

Již začátek, byl předzvěstí kvalitního rozhovoru.

Nikolo, jak se ti líbí v Plzni?

Nikola: Líbí se mi v Plzni moc a už tu jaksi získávám orientaci, jsem tu po druhé.

To jsem se chtěl zeptat…

Nikola: Já si to srovnávám, jestli je to větší než Kyjov nebo menší, anebo jestli je to stejně velký jak Hodonín, anebo je to pak stejně velký jak Brno, což není nic než… Brno.

A Ty jsi z Kyjova? Jak velký to je? 

Nikola: No, víš kde to je? Má zhruba 13 000 obyvatel.

V Plzni jsi byla dvakrát jak jsi říkala. Když jsi tu byla poprvé hrála jsi zde? Kde a kdy to bylo?

Nikola: Byli jsme tady v listopadu loňského roku a hráli jsme v Caffé Anděl, ale bylo tam míň lidí než tady.

Ty jsi se vlastně teď dostala celkem do obliby hlavně díky albu Slovácká epopej, ve které ses dost navážela do chlapů?

Nikola: To už dávno, kdy jsem se dostala do obliby. Ale ne, neřekla bych. Deskou co bude teď, bych už ráda uzavřela kapitolu zmařených vztahů, neschopností mužských… Nu, já už to chci uzavřít tohle všechno s těma chlapa, nikam to stejně nevede a jsou věčné rozbroje. Je to jako s pitím. Lidi budou na vztahy nadávat stále stejně, jako budou stále stejně chlastat.

Jasný, chlapi nadávají na ženský a ženský nadávají na chlapy.

Nikola: No jasně. Já tomu říkám militantní feminismus a už s tím chci seknout.

To je dobře.

Nikola: I když možná, já nevím. Ono to ze mě tak vychází, vypadá to pak, že nemám jiný starosti. Já nejsem feministka, já se kamarádím s chlapama od jakživa. Jako malá jsem lítala s plastovým samopalem po parku, pak přišla moje kamarádka a dala mi knížku o dívkách pro dívky a to byl zlom.

Jak ses dostala k muzice?

Nikola: Asi tak normálně. Mám dva bráchy, jeden je bubeník, druhý taky cosi.

Cosi? Co to je za nástroj? To je ňákej brněnskej speciální?

Nikola: To je takové to, jak točíš kolečkama, něco takového.

Myslíš DJ?

Nikola: No asi tak. Říkaj tomu klacky v kýblu.

(Nikola předvedla i zvukovou ukázku, která by se dala přepsat asi jako“dudutří dudutří dudutří“.)

Chodila si někam na kytaru nebo ses učila sama?

Nikola: Ne, já neumím hrát na kytaru, nevšiml sis? Chodila jsem na klavír.

Takže hudební základ máš?

Nikola: To asi jo, ale na kytaru hrát neumím.

Vždyť jsi předtím vystupovala sama, nebo ne?

Nikola: Ale já vystupuji stále sama. Třeba předvčírem jsme měla koncert v Brně. Je to tedy trochu jiný, spíš to má sklony k performanci než nějakému hudebnímu kousku, ale většinou je to takové hezké, milé a mám pocit, že sem ještě blíž k těm lidem. Takže jo, hrávám furt sama, ale s tou kytarou to jde opravdu pomalu, mrzí mě to, ale když se podíváš na moje prsty, tak těch předpokladů tam moc není.

Četl jsem, že na tu kytaru nemáš moc čas.

Nikola: Ale mám čas, ale prostě mi to nejde. Zase, abych se ne to… tak myslím, že krásně zpívám. (Smích)

Zpíváš krásně to jsme slyšeli a byli jsme příjemně překvapeni, že to naživo je snad ještě lepší než z alba. Chodila jsi někam na zpěv?

Nikola: Jo chvíli, když jsem se hlásila na konzervatoř, což byl omyl jak sviňa, protože to není zpěv pro mě. Naučila jsem se dýchat (to Nikola neřekla, ale předvedla) a taky už moc nekouřím. (Smích)

Jak jsi se dostala ke klukům z kapely?

Nikola: Oni se dostali ke mně, tady mistr (Martin) si mě našel. Na grilovačce. To je vlastně všechno jeho nápad.

Dále si k nám přisedl i Martin Evžen Kyšperský a já jsem se ho jako otce myšlenky udělat z Muchy femi-punkový písničkářky, Muchu plně funkční kapelu o 4 muzikantech ptal na další otázky.

Zrovna jsem se ptal Nikoly, jak se k Vám dostala a řekla, že to máš všechno na svědomí Ty. Jak to tedy je? Kde sis jí všiml?

Martin: Nikola měla být tanečnice ve videoklipu kapely Květy, jelikož přišla pozdě, tak aby ten svůj lapsus nějak zachránila, musela udělat soukromej koncert na zahradě. A tam hrála písničky, které mi přišly příšerný a tak dlouho jsem se snažil z toho traumatu vzpamatovat, že sem jí zavolal, abych to slyšel ještě jednou. To byl začátek jednoho pořádného přátelství.

Takže se dá říct, že je kapela založená na přátelských základech?

Martin: Přesně tak.
Nikola: Kamarádi moc nejsme, jezdíme každý zvlášť.
Martin: Každý ve svém vlastním karavanu, tak 5 km před městem se sedneme do jednoho auta. Jsme v podstatě z Jamu, což je divadelní škola v Brně. Vlastně jsme se tam potkali jako studenti dramatického umění a jsme schopni předstírat, že se máme rádi, autenticky. (Smích)

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Martin: Naše plány? Udělat desku „Josefe, ne“, která bude mít bílý obal s černým nápisem a bude vyšívaná.

Na písních pro novou desku se podílíte všichni? Do teď jsi Nikolo dělala texty převážně Ty, nebo se pletu?

Martin: Sehnali jsme dostatek drog a sedativ, abychom to spolu ve studiu mohli vydržet, takže ano, máme společné písně.
Nikola: Spojili jsme síly, pro tentokrát. První deska je pod přísnou diktaturou mé osoby. Prostě takhle to bude, ne G tam je, žádné variace, prostě nic. (Smích) Ne, prostě ono se to tak někdy sejde, někdo řekne pes a druhý řekne les, i takto nějaké texty vznikaly… hloubkovou spoluprácí. (Smích)

Co byste chtěli vzkázat čtenářům?

Martin: Aby se v létě chodili koupat a dávali na sebe pozor. (Smích)
Nikola: (Kýve hlavou.)

Je třeba dodat, že kapela Mucha se skládá z muzikantů, kteří samozřejmě hrají i v jiných kapelách. Kromě Nikoly Muchové, které vystupuje pod pséudonymem Mucha i sólově, je to i zde zpovídaný Martin E. Kyšperský z kapely Květy, Petr Zavadil z kapely Ty Syčáci a Štěpán Svoboda z Budoár staré dámy. Budete-li chtít se dozvědět o Muše či ostatních kapelách více, stačí se podívat na jejich BZ profily.