GLOSA: Jste někdy introvertem na koncertě?

Cítíte se fajn, že jste si vyšli na koncert i sami, je pátek či sobota. Parádní den, ale pořád jste trošku nesví, možná z toho počtu lidí okolo vás.

A i když to máte trošku rádi, myšlenka, že vás někdo pozoruje, že se o vás někdo baví, proč tam sama stojíte a netančíte, a jestli to třeba není divné, občas přichází.

Snažíte se uvolnit, vždyť na tom přece nezáleží a jsou to jen myšlenky, které třeba ani nemusejí být pravdivé.

Tak si decentně trsáte a najednou se vynoří odněkud někdo známý, a říká vám, proč nepijete, nepaříte, umíte se vůbec bavit?

Nebo se třeba potkáte s někým, s kým jste už na koncertě byli. Viděli vás řádit jako tasmánského čerta a najednou mají pocit, že si to vůbec neužíváte.

Protože tohle přece, dle ostatních, nejste vy.

Představte si. Minulý víkend jste pili skoro tři dny v kuse, tancovali na stole a dnes stojíte, moc nemluvíte a upíjíte si ze své sklenice.

Po celou dobu koncertu se na vás zaměří a dokola vám vtloukají tyto věty. Vás začíná hlodat nejistota, nekomfort a celkový pocit nepříjemnosti.

I když v hlavě máte myšlenku, že je to prostě jedno, že se tím přece nebudete nějak trápit, možná, že i pro kapelu se to může zdát divné, zvlášť pokud stojíte v prvních řadách.

Nakonec v sobě máte další pocit, že jediný koho váš postoj bude mrzet, jsou ty kapely, ale většinou je tu stále dost správně naladěných lidí na tanečním parketu.

Může to působit divně, ale někdy ani tyhle pocity nemáte, jste spokojeni sami se sebou.

Já si to ale užívám, i když to tak na první pohled nevypadá.

Jednou je to znát více a někdy méně.

Myslím si, že jako introvert se už tak snažím býti společenská, výmluvná a bavit se s kýmkoliv.

A je to tak naprosto v pořádku.

Pro mě je někdy velice těžké se odpojit od tohoto myšlení, které mě omezuje, ale ráda chodím na koncerty kapel rozličných stylů.

Věřím, že to i tak cítí více lidí. Mějte více empatie k ostatním návštěvníkům a svým kamarádům. Nejen na koncertech, ale i mimo ně!