Sobotní večer 28. listopadu v Jamu patřil třem kapelám. Fallen Threesome, Sunset Strip a Diagnoze Exitus. První dvě nechť prominou, že se na jejich vystoupení zaměřím někdy příště, Diagnoza Exitus totiž křtila cédéčko, – což stojí za více než pár slov. O podrobnosti nejen k dvojsinglu jsem při té příležitosti požádala Pavla Vondrovice (bicí) a jeho bratra Jirku Vondrovice (zpěv, kytara). Baskytaristu Martina Kopeckého jsem v narvaném klubu nedohledala, kluci však stejně mluvili jako jeden muž, a věřím, že ostatní budou souhlasit, poznamenám li, že právě zpěvák Jirka Vondrovic je otcem i srdcem kapely, coby autor převážné části hudby a textů, i coby frontman.
Otázka nečekaná. Povězte mi něco o před pár minutami pokřtěném cédéčku a písních, které obsahuje.

Jirka: Je to dvojsingl k výročí sedmi let naší existence. Dvě protipólné skladby se jmenují Lepší svět a Liga anarchie, a samotné cédéčko se jmenuje Srdce na dlani a dýka v zádech. A je to takový jin a jang. V Lepším světě, naší úplně první skladbě, to jsme byli ještě naštvaní teenageři, kteří věřili v to, že láskou k muzice a svými ideály budeme schopni změnit hnusnej a nepřátelskej svět, akorát se nám to ve finále nějak nepovedlo. V podstatě jde o to, že Lepší svět je o všech vizích a ideálech, co máme, a který se snažíme naplňovat. Naproti tomu Liga anarchie je už přechod z toho idealismu do těžkýho materialismu, kdy účel světí prostředky. Sny zůstaly furt stejný, ale člověk se přizpůsobuje. Každej přijde na to, že sny a ideály jsou jedna věc, ale aby se dopracoval k tomu svýmu snu, musí přidat trochu nemorální matematiky.
Hrozně mě pobavila vaše poznámka o zahrané písničce, kterou jste s nadsázkou označili jako oldies. Vždyť kolik vám, probůh, je?

Jirka: Mně už táhne na tu kritickou sedmadvacítku a bráchovi bude třiadvacet.
To, že jste bráchové, spolupráci jistě nahrávalo. Nebo, nevznikli jste jako školní kapela?

Jirka: Určitě ne. S naším bývalým kytaristou jsme se nejdřív učili, hráli nějaký písničky u ohně, a říkali jsme si, že nám to spolu docela ladí. On hrál sólovku, já doprovod, a tak jsem říkal – brácha hraje už asi sedm let na klávesy, máme v plánu dát něco dohromady, ale potřebujeme další členy. Takže jsme dali dohromady dvě kytary a klávesy, pak jsme přijali přes skypovou zkoušku našeho bývalého basáka, a přes něj jsme přijali ruskou bubenici. Nekecám, měla pas SSSR. Dali jsme do kupy asi tři nebo čtyři písničky, a šli jsme na plac do punkovýho klubu.

 

Při vaší produkci se člověk okamžitě dovtípí, na jaké muzice jste zřejmě vyrostli…

Pavel: Samozřejmě, otec nás vedl tvrdou rukou rocku, takže Deep Purple, Led Zeppelin, The Doors a tak podobně. No a když už jsme v tom vyrostli, tak jsme tím i začali. Třeba já měl rád klávesy Johna Lorda. Styl se maličko změnil, já jsem hrál na klávesy, ale protože se těžko shání bubeník, přeučil jsem se na bicí.

 

Hm… Zníte mi spíš jako Guns´n´Roses než jako Párplové či Zeppelíni.

Jirka: Já Slashe zbožňuju, takže to je poklona.
Pavel: Možná je to taky tím, že jsme hráli dnes bez kláves. Máme klávesačku Lenku Veberovou na Erasmu v Německu, takže to znělo trochu jinak.
Někde jsem četla, že jste dělali hudbu k filmu, je to tak?

Jirka: Ano. Ke dvěma studentským filmům. Jeden se jmenoval Isabelle, bylo to takový psychologický drama, tam jsme dali licenci na píseň Tsunami. A k druhému filmu jsme dělali celý soudtrack. Film se jmenuje Tah na branku. Je to taková černá komedie, nechci říkat pointu, ale je to hodně černý a cynický, a přesně nám to hrálo do noty. (smích)
Pro ty, kteří sem dnes nezavítali – je možné sehnat tohle CD, popř. vás vyhledat jinak?
Pavel: Je to opravdu narozeninový cédéčko a de facto limitovaná edice, takže kdo si ho tu dnes nekoupil, tak už ho pravděpodobně nesežene.

Jirka: Ale samozřejmě, pokud by byl náhodou nějakej větší zájem, tak až se toho nakupí trošku víc, tak nějaký přiděláme.

 

A kdy vás můžeme vidět příště naživo?
Jirka: Až po novém roce, teď mám něco se šlachou. (Pozn. Příští den už Jirku potkávám s rukou ve stabilizované poloze.)

Pavel: No, a já možná taky. (smích)

Jirka: Takže dneska jsme ze sebe vydali zbytek sil a teď se budeme chvilku léčit. Na internetu ale fungujeme všude – bandzone, facebook, youtube.
Protože poslední kapela už startuje, propouším po loku šampaňského kluky slavit. Druhý den se samozřejmě dozvídám veselé historky z after party, která trvala do svítání, a naprostou většinu z nich se neodvažuji publikovat. Přeju tedy celé sympatické kapele nulové množství negativních vlivů na chuť k hraní, a speciálně Jirkovi Vondrovicovi bezednou studnu dalších skvělých textů, a věrné fanoušstvo, co si s nimi zařve „řekni, neni život nááádhernej!“

Komentáře