Byl to jeden z těch dlouho očekávaných večerů, na který upozorňovalo červeně zakroužkované datum 8. prosince 2017 v kalendáři. Opět po roce v Plzni, v Divadle pod Lampou, tradiční punk-rocková párty hudebního magazínu Kids and Heroes. Ani sychravé počasí a ledový vítr nedopustily, aby Lampa zůstala poloprázdná. I my jsme spěchali směr Chodské náměstí. (Abyste rozuměli, spěchali jsme, protože jsem zase neměla co na sebe a jako obvykle jsme šli pozdě.) Takže jsme bohužel slyšeli poslední tóny kapely Proti směru právě v okamžik, kdy jsme před Lampou dokuřovali poslední cigarety. Má kamarádka mě vítala se slovy: „Přišla jsi o hodně, byli skvělí“. Takže zhodnocení výkonu téhle party nechám na jejím názoru (plně jí důvěřuji).

Rychlovka na baru – vodka, džus, s ledem, bez brčka. Na podiu už zvučili kluci z Nežfaleš. Troufale prohlašuji, že na ně jsem se těšila z celého večera asi nejvíce. Tahle parta mě vážně baví a nikdy nezklamala. Užila jsem si sérii starých pecek i nových songů. Všichni si to užívali. Do Lampy nadále proudily davy lidí. Nikdo nebyl schopen v klidu jen tak stát, když se horkým vzduchem nesly hity jako Ona má styl, Lovesong, Existence ztracený, Lepší holku ve vesmíru už nepotkáš a spousty dalších. Během rychlé cigarety jsem se obávala, že jsem prošvihla jednu ze srdcovek – Opouštím Paříž, ale podle mírně zamračených výrazů dalších lidí v divadle jsem pochopila, že ji skutečně nehráli. Nicméně to byla zase show, která je pro tuhle pražskou partu typická.

Za nedlouho už se na scéně objevily The Fialky. Nemusím snad zdůrazňovat, že jejich výstup byl velkolepý, ostatně jako vždy. Pod podiem už to vřelo. Ale přiznávám, že v těchto okamžicích už jsou mé vzpomínky trochu matné. Co však nemohu opomenout, byl song Přátelé, kdy na podium vystoupili i členové ostatních účinkujících kapel a zazpívali společně s Fialkami. Samozřejmě zlatým hřebem večera byl křest jejich nového alba. K tomu byli přizváni dva náhodně vybraní z davu, kteří se role zhostili spíše jako výherci Formule 1, a tak byla bohemka úplně všude (zvláště lituji skupinky děvčat pod podiem, kterým přípravy na večer jistě zabraly hromadu času, a které to schytaly v plné palbě).

Půlnoc se přiblížila, stage se vyprázdnila, jen uprostřed zůstala stát malá stolička a mikrofon. Ten ale nezůstal opuštěný dlouho. Brzy za něj usedl frontman kapely Staré Pušky se svojí kytarou. V sále všechno utichlo. Byl slyšet jen jeho zpěv, ke kterému se postupně přidávaly desítky lidí z celé Lampy. Byl to neopakovatelný zážitek. U srdce to muselo chytnout snad každého, kdo tam společně s námi stál. Víceméně zahrál vše, o co si rozněžněný a trochu opilý dav řekl. A když nezahrál, argumentoval to větou: „Do příště doučíme.“ Svoje hraní prokládal historkami a různými vtípky. Vrcholem fantastického večera byla má nejoblíbenější píseň od Pušek, Poslední lahev – co k tomu dodat více než: bylo to dokonalé.