REPORT: Šeříkovka pod vládou finských Waltari

27.11.2014

„Jít či nejít…to je oč tu běží“. Tahle alternativa historicky „profláklé“ věty se mi honila hlavou téměř týden… Neustále jsem si pohrávala s myšlenkou jít na nějakou ultra kvalitní kulturu. Zprvu mne manžel uháněl na středeční Dark Tranquility. Nakonec jsme si pro naši dcerku, vzhledem k okolnostem, zařídili hlídací babičku na neděli.

Waltari. Pojem. Parta, které nám svými neotřelými tóny zpříjemnilo nejednu cestu na dovolenou. Oukej, Waltari si ujít nedáme!

V neděli 23. 11. jsme kolem osmé večerní nahodili vhodné oblečení, dobrou náladu, a hurá na Slovany do kulturního zařízení. Upřímně musím přiznat, že mě vůbec nelákaly předkapely. Kousek Support Lesbiens jsem si poslechla jen proto, že jsem ještě neslyšela jejich nového zpěváka. Možná jsem tajně doufala, že mě něčím překvapí, a snad se i trošku zalíbí. Změna zpěváka určitě této sestavě prospěla. Ubylo „užvýkaného“ zpěvu K. Michala, a chlapec, pro mne neznámého jména, dal jejich unylým tónům alespoň jemný nádech drivu. Ani tak ovšem mé uši nepřesvědčili. Stále jsou v mých očích a uších kapelou, která nemá šťávu, a dvěma hity svět nedobude. Nicméně, proti gustu žádný dišputát.

A pak to přišlo … Waltari. Parta skvělých finských muzikantů, jejichž jména rodilý Čech vysloví jen stěží. První tóny … a návrat do mládí, na dovolenou, všude tam, kde s námi na cestách byli. Karsty, zpěvák „pár ekseláns“, jak doma říkáme. Fronťák, který by měl dávat lekce všem rádoby hvězdičkám. Charisma stříkající po celém sále. Muzika přesná jako z desky. Zvuk týrající uši fyzicky, ale hudebně hladící po duši. Pařili jsme jako zamlada. Ta muzika nás prostě strhla a nebylo úniku. Od začátku do konce nejlepší koncert v Plzni letošního roku. Škoda, že fanoušci nedokáží ohodnotit některé kvality, jako je třeba tahle pro mne nedoceněná partička. Tihle výteční muzikanti by si zasloužili naplněné sály. Osobně mi tahle muzika dodává super náladu a pocit, že originální a skvělí muzikanti ještě existují. Asi také není v české povaze a zvycích zůstat chvíli po koncertě a s hvězdami světového jména prohodit pár slov… Anglicky „ahoj, bylo to skvělé“ a podat si s někým z nich ruku je něco, co mi po koncertě doplní pocit uspokojení. Náš národ zřejmě jaksi zblbnut některými „hvězdičkami“, které po koncertě zmizí do šatny a tváří se, že dobyly světová podia. Takže asi takto. Jsem pyšná, že jsem tyhle finské muzikanty slyšela live, že jsem většině z nich řekla pár slov, že s nimi mám pár fotek (a trsátko!!! :D) a hlavně mám zážitek, který mi nikdo nevezme.