Tradice – pojem, který definuje způsob smýšlení společnosti, která se ráda uchyluje opakovat jisté situace nebo události. Máme tradice, které byly dány dříve, než jsme se narodili. Ale jsou tradice, které se formují během našeho života. Pro mne se každé jaro stal tradicí koncert kapely Cheers! v music clubu Anděl, který se koná právě k příležitosti oslav Dne svatého Patrika. Takže jsem tento večer už dlouho netrpělivě vyčkávala.

Určitě znáte ten pocit, když se ráno probudíte a máte dobrou náladu, protože konečně přišel ten očekávaný den (13. 3. 2019). Z práce rychle domů, udělat ze sebe princeznu a vyrazit na koncert. No ale to bych zas nebyla já, abych nepřišla pozdě. „Naštěstí“ jsem přišla pozdě jen na začátek. V první chvíli mě potěšilo, že v Andělu nebylo až tak moc lidí, protože zjišťuji, že už mě nebaví se neustále strkat a stát nekonečné fronty na víno, …asi stárnu (smích). Na druhou stranu mě to hodně mrzelo, protože to měl být poslední koncert Cheers! na dlouhou dobu, a tak jsem čekala, že v Andělu nebude k hnutí. Sotva jsem na to pomyslela, místnost se zaplnila k prasknutí :D.

Večer zahájila folk-punková parta z Jihoafrické republiky – The Shabs. Přiznávám, že jsem o nich nikdy neslyšela a doma jsem si je pustila až v ten den, ale hrozně se mi líbili. Tady v Čechách jste je mohli vidět už na Mighty Sounds nebo na Živé ulici. Svojí melodičností a energií si mě naprosto získali.  V únoru 2016 vydali svoje debutové album – Folk Is Dead. Čerstvou novinkou je album Can You Hear Us The Back, z něhož byla většina skladeb, které zazněly večerem. Nejvíce se mi líbila Red Lights, Long Roads, ta mi zněla ještě několik dní v uších a pouštím si jí pořád a pořád dokola.

Po krátké pauze a skleničce bílého vína zazněly prostorem první tóny. Dav se shlukl pod pódiem a netrpělivě vyčkával. Já samozřejmě stála hned v první řadě. Chtěla jsem si celý koncert pořádně užít. Ne, že bych si jiné akce užívala o něco méně, ale tady jsem v hlavě měla ten veliký vykřičník, že je to možná naposledy. No celý výstup byl, jak už je to u Cheers! zvykem, skvělý. Všichni zpívali, pohupovali se, zvedali ruce – zkrátka bavili se. Vzduchem lítaly balónky. Kapela se s námi rozloučila zpěvem písně Sally Brown od Planxty. V tu chvíli jsem neměla slov.

Věřím, že nejsem jediná, koho rozhodnutí kapely dát si na „chvíli“ pauzu mrzí. Každopádně jsem si celý večer hrozně moc užila. Jako památku jsem si domů přinesla nateklý kotník a pár modřin, ale stálo to za to!

Za celou redakci kapele přejeme hodně štěstí a snad zase brzy na scéně „Ahooooj!“

Fotoreport

Cheers

The Shabs (JAR)

Komentáře