Share on facebook
Share on twitter
Share on email

REPORT: Bylo, nebylo, v plzeňském Hifi clubu zahrála Znouzecnost!

Když jsme 28. ledna 2016 dorazili do podzemních prostor plzeňského náměstí známých jako Hifi, koncert byl již v plném proudu. Začínal usměvavou dvojicí Caine – Mi. Ta zahrnovala bubeníka Znouze, který se pro tentokrát chopil kytary a doprovázen byl mladou slečnou, která dodala tomuto vystoupení patřičnou energii. Ačkoli jsem tuto dvojici slyšela poprvé, jejich miloučké rytmické písně, které se stylizovaly spíše do folku, na mne velice zapůsobily. Během jejich hraní se prostory, které také náleží k plzeňskému podzemí, pomalu, ale jistě začaly zaplňovat. Sympatické melodie této dvojice vyvolaly úsměv na tváři diváků i samotných hudebníků.

Po krátké pauze se na scéně objevil zpěvák a kytarista Znouzecnosti (Déma). Ten započal svoje hraní peckami od své dřívější kapely Démophobie. Tyto písně vypovídaly o jeho vřelému vztahu k Plzni, a možná právě proto byla jeho první písnička Plzeňská, po které navazovaly srdcovky, jako je třeba Plzeň město anebo Zvony. Démovo texty mají svůj osobitý styl, uchovávají si jakýsi příběh a vtip, ale svým ironickým (až satirickým) způsobem by mohly vést i k zamyšlení. Pro další hraní k sobě přizval svého dobrého přítele, který se usadil za bicí a začal s improvizací, která doprovázela Démovo melodie. Davem se strhl úžas a euforie, která byla zakončena gigantickým potleskem.

A pak už to konečně přišlo. Podzemím se prohnal netrpělivý šum, který ještě více a více zvyšoval napětí již tolik netrpělivých diváků, kteří s křečovitou nedočkavostí vyhlíželi kapelu, kvůli které jsme se zde vlastně všichni sešli. Když vystoupili na podium, chaotický šum utichl a všichni napjatě čekali. Svůj koncert začali velmi zvolna pohodovými a klidnými písněmi, které měly pomalu prolomit ledy mezi diváky. Skutečně to netrvalo dlouho a zprvu obsazené stolky teď zůstaly zcela opuštěné. Po rychlé výměně struny diváky odměnili skvělou skladbou – Rebelové bez příčiny. V tuto chvíli se i dosud nesmělí poslouchající rozezpívali. Potom následovaly již živější a energičtější tóny, které ještě více zvyšovaly nadšení diváků. Během skladeb Dokola dokola, Ziggy boy a Pohádka se veškerý kult civilizovanosti strhl a všichni začali tancovat a vykřikovat právě zpívané texty Znouze. I v tak malém prostoru, jako je ulička mezi stoly v Hifi, se strhlo něco, co bych se nebála označit i za pogo. Pro grandiózní finále zahráli svoje nejznámější songy – Krysař, Zámek a Bastila. Když jsem zaslechla první verše Bastily – Láska je nemoc a pravda přítěž. Ideje maska, za kterou všechno zmizí…, neudržela jsem se a vrhla se do davu běsnících fanoušků. Naprosté omámení smyslů zmítalo všemi těly, která se tam právě octla, některá i omylem. Potom následoval ohromný jásot a řev a potlesk, který byl slyšet až ke kostelu na náměstí s andělíčkem, co nosí štěstí. Byť by se mohlo zdát, že je to konec, strhlo se ohromující skandování jisté koncertní klasiky, bez které bychom my, jako fanoušci, nemohli jít v klidu spát. Píseň Hoří skutečně zažehla plamen v našich srdcích. Byl to fantastický zážitek a na závěr nemohu říci nic jiného než: „To jsme my, hasiči, jdem hasit!“

Marcel Gidote's Holy Crab

inzerce

muzikantů

Prohlédnout si sekci

%d bloggers like this: